Pokud dodržíte tyto zásady, dřevo vám vydrží déle a hlavně z něj získáte maximum tepla. Mějte na paměti, že i ten nejkvalitnější dub je k ničemu, pokud ho uskladníte ve vlhkém koutě bez přístupu vzduchu. Věnujte přípravě čas na podzim a v zimě už jen přikládáte.

Jak poznáte, že hoří správn

Třetím krokem je správné rozdělání ohně. Zapalujte vždy shora, ne zespodu. To znamená, že na rošt dáte větší polena, For more information in regards to Https://Ewuswiki.Club/ visit our web-site. na ně menší třísky a navrch podpalovač. Při hoření shora se plyny uvolňují postupně a dokonaleji shoří v prostoru nad plamenem. Vyhnete se tak tvorbě dehtu ve skle i v komíně a výkon kamen se výrazně zvýší. Jestliže máte možnost, přikládejte méně, ale častěji – optimální je přikládat 2 až 3 polena najednou, ne plnit celé ohniště až po strop.

Pro domácí topení se nejlépe hodí buk, dub, habr nebo jasan. Buk hoří sytým plamenem, ale rychleji prohořívá, dub zase vydrží dlouho doutnat a hodí se na noc. Habr má ze všech nejvyšší výhřevnost, ale vyžaduje velmi suché prostředí. Při výběru dbejte na to, aby byly špalky naštípány na menší kusy – silné půlmetrové klády se totiž ani v dobře suchém stavu nezapálí snadno a vytvoří spíše doutnající hromadu než oheň.

Co se stane, když použijete měkké dřevo nevhodně Častou chybou je použití měkkého dřeva jako hlavního paliva. Měkké dřevo sice rychle vzplane, ale také rychle shoří – často během deseti až patnácti minut. Pokud jím topíte v kamnech nebo krbu, budete muset neustále přikládat, což vede k vyšší spotřebě a častějšímu čištění komína kvůli usazenému dehtu. Měkké dřevo tedy slouží úložné prostory v malém bytěýhradně k rozhoření, ne k udržení ohně. Jakmile plamen stabilně hoří, přikládejte tvrdé dřevo, které hoří pomaleji a déle udrží teplo.

Tvrdé dřevo je pro vytápění ideální volbou, pokud hledáte dlouhý a stabilní žár. Na rozdíl od měkkých jehličnanů hoří pomaleji, méně prská a vytváří kvalitní uhlíky. Než ale začnete s jeho nákupem, zaměřte se na obsah vlhkosti. Čerstvě pokácený buk nebo dub má často přes padesát procent vody, a takový kus do kamen nepatří. Správně vyschlé palivové dřevo poznáte podle hmotnosti, prasklin na čele špalku a zvuku při poklepu – zní kovově a ne dutě.

Při samotném topení pamatujte na správné roztápění. Nezačínejte velkými poleny, ale třískami a suchými štěpkami. Klapky vzduchu nechte otevřené tak dlouho, dokud se oheň dobře nerozhoří, pak je částečně přivřete. Tvrdé dřevo vyžaduje vyšší teplotu spalování, proto nenechte oheň doutnat při nízkém přívodu vzduchu – vzniká pak dehet, který zanáší komín a snižuje tah. Snažte se přikládat menší dávky častěji, než vždy narvat plná kamna.

Zásadní je měřit vlhkost dřeva před každým přikládáním. Nehádejte podle barvy stěn do obýváku, zvuku nebo stáří. Použijte vlhkoměr se dvěma hroty, který zapíchnete do středu polena. Zkoušejte vždy více vzorků, protože vlhkost se liší i mezi kusy z jedné hromady. Pokud nemáte měřák, poznejte vlhkost podle hmotnosti: suché poleno je překvapivě lehké. Dřevo by mělo mít vlhkost mezi patnácti a osmnácti procenty. Vše nad dvacet procent je problém, a to nejen pro sklo, ale i pro celý komín.

Dalším problémem je vlhké měkké dřevo. Pokud použijete větve, které ležely na zemi nebo byly v kontaktu s deštěm, oheň nejspíš nechytí. V takovém případě nezkoušejte přilévat benzín nebo jiné hořlavé kapaliny – to je nebezpečné a k neúčinné. Místo toho oddělte vlhké kusy, vysušte je u ohně (můžete je položit poblíž plamene) a na podpal použijte pouze suchý materiál. Když nemáte suché třísky, můžete použít i kůru z břízy, která hoří i za mokra.

Čtvrtý bod se týká přívodu vzduchu. Moderní kamna mají regulaci primárního a sekundárního vzduchu. Primární vzduch slouží k rozhoření, sekundární k dohořívání plynů. Po rozhoření utlumte primární přívod a nechte otevřený sekundární, aby plameny byly živé a světlé. Pokud plameny žloutnou a kouří, je vzduchu málo; pokud jsou bílé a syčí, je ho moc a teplo uniká komínem. Naučte se najít rovnováhu – u každých kamen je jiná a závisí i na tahu komína.

Běžnou chybou je použití octa společně s jedlou sodou přímo na skle. Směs sice pění, ale vytváří abrazivní pastu, která může na skle zanechat jemné mikroškrábance. Pokud chcete sodu použít, smíchejte ji s trochou vody na hustou kaši, naneste na sklo a nechte působit. Po zaschnutí ji setřete vlhkým hadříkem a teprve poté sklo otřete octovým roztokem. Tento postup je vhodný pro odolné usazeniny, ale vyžaduje trpělivost – nikdy sodu na skle nedrhněte.

Čištění skla octem je levné, ekologické a účinné. Nevyžaduje speciální pomůcky a zvládnete ho za pár minut. Vyhněte se však kombinaci s jinými čisticími prostředky, zejména těmi obsahujícími chlór – mohla by vzniknout toxická reakce. S octem pracujte v dobře větrané místnosti, i když jeho zápach není zdraví škodlivý, ve vyšších koncentracích může dráždit sliznice. Po každém čištění nechte sklo důkladně vyschnout, aby na něm nezůstaly žádné zbytky.